Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku
Platnost příspěvku skončila 31. 12. 2020!

Do Nepálu na praktickou stáž

Do Nepálu na praktickou stáž
Erasmus v Portugalsku byl jeden z nejlepších zážitků jejího života. Rozhodla se více cestovat, navštívila řadu kamarádů z různých koutů světa a přihlásila se na praktickou stáž do Asie. O kom je řeč? O studentce FBI Nikol Kotalové.

Praktickou stáž za stipendium VŠB-TUO lze vykonávat v jakékoliv zemi. No a já jsem si vybrala jednu z nejchudších zemí světa, pokud je bohatství počítáno financemi. Nepál jinak nabízí přírodní i kulturní bohatství a lidi se zlatým srdcem. Domluvy mezi Nepálem, centrálou v Praze, VŠB-TUO, fakultou, mnou a mým domovem trvalo opravdu dlouho. Chtěla jsem to vzdát. Spoustu papírů, podpisů, vyřizování, čekání na odpověď. Jenže já se nevzdávám. Když už jsem si myslela, že nikam nepojedu dozvěděla jsem se, že se vlastně čeká na mě, až si koupím letenku, abychom věděli přesný termín stáže. Takže nic nebylo ztraceno a já za pár týdnů přistávala na jedné z nejnebezpečnějších ranvejí světa, v Káthmandú. Články, které již v nadpise upozorňovaly na všudypřítomný smog, nefungující elektřinu a kontaminovanou vodu mě neodradily. Jsem přece tvrdá holka z Ostravy, já jsem na smog zvyklá. Jenže tohle byl opravdu kulturní šok. Přes výpary a prach nešlo vidět ani na nedaleké Himaláje s nejvyšší horou světa. Vyjít do ulic bez roušky nepřipadalo vůbec v úvahu.

 

Do všeho se vrhám po hlavě a bez předchozího uvážení. Takže na myšlenky o tom, jestli se mám vlastně vydat sama do Asie, jestli se bojím, a že se mi může něco stát, už bylo pozdě. Před odletem jsem se nechala postupně očkovat na žloutenku a břišní tyfus, které mi z části proplatila moje pojišťovna. Měla jsem obavy. Jaká tam bude hygienická situace. Jestli budu mít přístup k pitné vodě. Jestli nedostanu střevní problémy. Že chytnu vši, nakazím se cholerou, nebo mě kousne vzteklý pes.

Všechny mé obavy byly zbytečné. Celý měsíc jsem strávila v hlavním městě s dětmi v dětském domově. Většina dětí přišla o rodiny při velkém zemětřesení v roce 2015 a do teď si nesou špatné vzpomínky. Dětský domov založila Češka, která z obchodu s nepálskou módou sponzoruje děti a jejich vzdělání. Vyjela jsem zde v rámci humanitární pomoci. Pomáhala jsem s chodem domova, vařila a vydávala jídlo, dělala dětem jejich život o něco veselejší. Na žádost ředitele jsem učila v místní soukromé škole. Angličtinu, pracovní činnosti, výtvarnou výchovu, první pomoc. Dětem se lekce první pomoci s praktickou ukázkou moc líbila. Občas jsme zpívali písničky nebo se učili tanečky. Zaskakovala jsem, kde zrovna bylo potřeba. Děti mě za odměnu pozvaly na vystoupení pro rodiče, kde ukazovali svou kulturu v místních nádherně barevných krojích. Byla jsem na ně neskutečně pyšná. Stejně tak, jako když donesli diplomy ze sportovního dne. Bylo zde krásně vidět, že i když jejich život není lehký, nejsou předurčeni být méněcenní. Jejich snaha, přirozená píle a talent je dostala i na první místa.

S holkama jsme vyráběly v domově různé výrobky, tancovaly a kreslily, a s klukama jsme hrávali fotbal. Byla jsem ráda, že mě přijali mezi sebe. Ve hře měli značně navrch, a to i přesto, že hráli v sandálech či bez bot. Dohromady jsme hrávali jednoduché hry. Děti skákaly přes švihadlo, skákaly přes gumu, hráli jsme peška nebo židličkovou bez židlí. Nepálci jsou bezprostřední, se vším si umí hravě poradit selským rozumem, a jsou šťastní. Třebaže se nikdy nepodívají do hor, možná se nikdy nedostanou ani za hranice svého města.

 

Jela jsem tam pomáhat a učit děti, ale mnohem více naučily ony mě. Skromnosti, věčnému pozitivnímu myšlení a hlavně trpělivosti. To, že se budu muset obrnit trpělivosti, protože tady budu na všechno čekat, mě bylo jasné už při příletu na letiště a čekáním řady na víza. Největší zkouška mě však čekala při mém jediném výletu na hor, kdy jsem z Káthmándú jela busem do Pokhary. Města, odkud se většina turistů vydává na treky (třeba ten okolo Annapuren). Tato města jsou od sebe vzdálená asi jako Praha a Brno. Cesta mini busem trvala 8 hodin. Z jedné strany se na mě lepila paní, z druhé strany mi pán seděl skoro na klíně. Stále se přidávaly provizorní sedátka. A my jsme stále nabírali další a další rodiny s dětmi. Kapacita busu byla asi 16 osob a rozhodně jsme to hned v prvních hodinách překročili. Chtělo to zachovat si klidnou hlavu a udělat se spolucestujícími zábavu, však tato šílená jízda přes hory a prašné cesty podél příkopů trvala už jen dalších 6 hodin.

Tuto a spoustu dalších zkoušek jsem přežila ve zdraví. Asijské záchody jsem si oblíbila používat rychle a návod, jak je správně používat jsem si hledala na youtube. V neexistující sprše, ze které teče pouze ledová voda, jsem se sprchovala pouze občas. Prádlo jsem prala venku v lavoru a věšela na vzduch, jako to dělají ostatní. Každé ráno a večer jsme vařili a jedli dal bhat. Nepotkala jsem žádného švába v bytě, ani mě nekousl žádný pes, nechytla jsem od dětí vši ani jsem neumírala žízní.

 

A jestli jsem se bála? Letět sama do neznáma. Přestupovat sama v Turecku. Nevědět, co mě tam čeká. Jestli mě tam někdo vyzvedne, jako bylo domluveno. Nevědět, jestli si budeme rozumět. Jestli zažiju zemětřesení. Ano bála jsem se. Největší strach z celé cesty jsem však měla v Praze na hlavním nádraží.

Tato zkušenost určitě není pro každého, je potřeba vzdát se své komfortní zóny a být otevřený novým zkušenostem. Protože zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Turisté navštěvují Nepál kvůli nádherným horám, a vrací se tam znova kvůli lidem. Já tam jela hlavně kvůli lidem a ráda bych se tam vrátila. Nepál nejsou jen pestrobarevné budhistické vlaječky v horách šeptající modlitby do větru. Nepál je tvrdá, špinavá, ale krásná země. Málokterý turista zažije opravdový Nepál, pokud se vydá jen do hor a nestráví nějaký čas s místními. Mě se to podařilo a moc za tuto možnost děkuju.

Nepál nezměníš, Nepál změní Tebe!

Vloženo: 27. 1. 2020
Kategorie:  Aktuality
Zadal:  Administrátor
Útvar: 9920 - Vztahy s veřejností
další novinky